Zkouška BH za námi a co dál?

Padesátiletej blbeček, začátečník, co sotva umí držet v ruce vodítko, a vořech, čuba v nervu, s vizáží německého ovčáka!“ Tak sám sebe popsal Jarda Vimr, který má se svou fenkou ovčáka bez PP složeno 20 zkoušek, včetně dvou postupek – ZV3, IPO3. Jarda primárně neradí, prostě píše „jen“ své zkušenosti. Já jsem si jistá, že na rozdíl od mnoha může svými řádky motivovat a inspirovat a ne srážet k zemi, a to je sakra hodně, co myslíte? Takže vzpomínání číslo dvě je tu…

„Měl jsem před sebou obrovský a taaaak vzdálený cíl. Zkoušku ZM. Musím se přiznat – několikrát jsem si řekl, že pokud ji složíme, pak mi bude pršet do nosu, až to hezké nebude! A na to, že bychom se někdy dostali ještě třeba o krůček dál, jsem v té době neměl ani pomyšlení. A že bych zkusil IPO, to už vůbec ne!

V sobotu 28. října 2014 jsme se zúčastnili závodu v kategorii ZZO, který pořádala ZKO Hořovice. Naprosto v pohodě a s přehledem jsme jej vyhráli. Nastupovali jsme asi čtvrtí ze snad 18 účastníků a dostali plný počet, tedy 60 bodů.

Další závod ve stejné kategorii jsme šli v Jílovém u Prahy 17. listopadu 2014 a se ziskem 59 bodů jsme znovu byli první. Radost byla sice veliká, ale neunikla mi jedna věc. V prvním i druhém závodě vedle mě na bedně stály malé holčičky, kterým z kapsy snad ještě čouhaly žákovské knížky! Nějak mi došlo, že takhle už ne. Raději budu ve vyšší kategorii poslední, ale budu tam mezi dospělými, než v nižší stát na prvním místě vedle dětí školou povinných! To byl další zlom v mém snažení. Byl jsem přihlášen ještě na jeden závod v této kategorii a rozhodl se, že bude poslední. Dne 15. listopadu jsme s Kelly složili ve Zlosyni zkoušku ZOP za 95 bodů, tedy na výbornou. Opět gratulace od mojí učitelky, obvyklá fráze o klikaři a já věděl, že tyto moje malé úspěchy jsou jí odměnou za trápení, které se mnou měla.

Lekce osudu

Sebevědomí bych mohl rozdávat a teď po dvou vyhraných závodech a další složené zkoušce na výbornou jsem naprosto suverénně vplul na plac v Říčanech u Prahy. A osud mi nadělil pořádnou lekci.

Bylo to 22. listopadu 2014 a nějak mi uniklo, že do závodu jsou pořadatelem vloženy speciální cviky. Konkrétně skok přes metrovou překážku, šplh přes áčko a nízká kladina. Ještě že tam nedali žebřík! Navíc jsem si obul boty s hladkou podrážkou! Spustil se déšť a za pár minut bylo na cvičišti bláto. Nahlásil jsem se panu rozhodčímu a nastoupil na výchozí bod. Komedie začala. Při druhém obratu čelem vzad mi to na hladkých podrážkách ujelo, vystřelil jsem nohu dopředu, abych udržel rovnováhu, jenže z dálky to prý vypadalo, jako bych chtěl čubu nakopnout! Ještě že byl rozhodčí blízko a vše dobře viděl. Kelly ke všemu v tom deštíku nechtěla chodit a prostě se na mě vykašlala. Tahal jsem ji za sebou jak dřevěného kačera, prostě celá poslušnost nestála za nic. No a speciální cviky také. Metrovku s dotykem dala, z vrcholu áčka mi skočila zpět a na kladině by mě nejraději odtáhla neznámo kam! Skončili jsme se 75 body ze 100 (speciální bodování, kvůli překážkám) na 6. místě z 8 účastníků. Tedy třetí od konce!

Od své učitelky jsem se dozvěděl, že čekala na to, až narazíme, abych jí konečně uvěřil, že se se psem nedá pořád rajtovat po závodech a zkouškách. Oni si totiž naši miláčci brzy všimnou, že za přítomnosti rozhodčího si mohou dělat, co chtějí, a nejsou pokáráni! Většina z nich si to dobře pamatuje a užívá si to, a Kelly nebyla výjimkou.“

Kompletní článek najdete právě teď v novém čísle Pes přítel člověka číslo 8.