Vyšťavená, ubrečená… Tak jsem chodila z vycházek

Narážky od okolí někdy umí pěkně zabolet. Komentáře typu: „Měla byste s tím začít něco dělat, je nezvladatelný a nevychovaný,“ nebo: „Když ho nezvládáte, nechoďte s ním ven,“ tohle je pro mě na psychiku někdy fakt náročné. Tak vzpomíná na začátky soužití s Badym jeho panička Zuzka Kosourová.

A jak ho viděla jejich trenérka na první lekci? „Baddy během první hodiny zvládl očůrat snad všechna stébla trávy na place, zkusit přeskočit plot, sledovat kočku na druhé straně ulice, ignorovat paničku, skákat na vodítku, tahat a na konci lekce „na vážno seřvat“ další, přijíždějící týmy. Ano, předvedl, že toho pod neustálým povelováním mnoho umí, jenže hlavu tzv. zapnul jen na pár minutek. A s tím, jak mimo tyto chvíle reagoval, si venku zkrátka nevystačí nikdo.“

Tato lekce se odehrála před rokem. Dnes je z Baddyho pes, který je sociální a schopný vrátit pozornost paničce i poté, co se stane, že „vybuchne“. Cesta je to s ním delší, ale postupně do sebe jednotlivé puzzlíky zapadají.

Zuzi, jak starý je Baddy, co v něm můžeme najít za plemena a kolik mu bylo, když k vám přišel? 🙂 Jak se jeho reaktivita projevuje?

Baddymu budou v září 3 roky. Je toho v něm asi víc, ale co vím, tak jeho mamka byla border kolie s labradorem a táta něco ze samojeda 😊. Brali jsme si ho už od štěňátka od známých, ale začátky teda nebyly vůbec lehké. Vlastně hned úplně poprvé, co viděl venku psa, tak na něj reagoval! Když se ocitne za prahem reaktivity, začne štěkat, vzpouzet se na vodítku atd.

To musí být velice náročné! Prozraď mi, jak se s takovým psem žije? Rozuměla jsi mu od začátku? Máš podporu rodiny? A co reakce okolí, má vždy pochopení?

Nebudu lhát, je to někdy pěkně náročné. Každá naše procházka je tak trochu dobrodružství a poznávání se navzájem. Člověk musí hlídat okolí a reagovat na vzniklé situace.

No a začátky? Když říkám, že teď je to někdy náročné, tak začátky byly mega náročné. Je to můj první pes a vlastně jsem nevěděla, co to vůbec obnáší, mít psa (natož reaktivního blázínka). Vůbec jsem nechápala, proč to dělá, proč zrovna já mám tak „hrozného psa“, a z procházek jsem často chodila úplně vyšťavená a s ubrečenýma očima. Ale už od začátku jsem měla velkou podporu, a to mamku. Vždy se nám snažila pomoct a naši celou cestu ušla celou s námi. Vozí mě na tréninky, utěšuje, když se něco nepovede… V tomhle ohledu mám štěstí i na kamarády a celou rodinu. Chápou, že je trochu jiný a má na spoustu věcí svůj názor.

Oproti tomu narážky od okolí někdy umí pěkně zabolet. Komentáře typu: „Měla byste s tím začít něco dělat, je nezvladatelný a nevychovaný,“ nebo: „Když ho nezvládáte, nechoďte s ním ven,“ tohle je pro mě na psychiku někdy fakt náročné. Každý den se snažíme s Baddym najít společnou řeč a zlepšit naše soužití, potom přijde cizí člověk, který vůbec nezná naši cestu, a řekne tohle. Vím, že bych to měla přejít, protože tito lidé do našeho života přijdou a hned zase odejdou, ale ještě se mi to moc nedaří.

Aspoň mám na čem pracovat.

Co Zuzce nejvíce pomohlo? Kompletní článek najdete v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 8. K objednání (i se staršími čísly či předplatným) na www.casopisyprovas.cz či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz.