TRESTAT SVÉHO PSA – ANO, ČI NE?

Zažitá představa říká, že útulky jsou plné týraných a zanedbaných psů. To přece ti hrozní lidé z množírny plní útulky… Smutná pravda je, že většina psů pochází z „normálních“ podmínek od běžných lidí, kteří prostě nezvládli jejich výchovu. A zejména tu část s odměnami a tresty – a co si budeme povídat, tresty vedou.

A víte, co je ještě překvapivé?
Většina lidí by navíc přísahala, že svého psa vůbec netrestá nebo jen přiměřeně situaci – nebo se dozvíte, že to jejich pes vlastně potřebuje, ale stejně to na něj neplatí… Trestání je totiž velice složitá a kontroverzní problematika, a navíc platí stejně jako u odměn, že co je odměna a trest, si určuje samo zvíře. Pro některého psa nepředstavuje „plácnutí“ žádnou velkou nepohodu, zatímco jiný bude velmi špatně psychicky reagovat na pouhé zvýšení hlasu.

A co je vlastně „trest“?
Podle B. F. Skinnera jde o nepříjemný důsledek určitého chování, který by měl snižovat pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Trest v žádném případě nemusí být jen fyzický, jak si lidé představují. Věděli jste, že trestem může být pro psa třeba i zavření do kotce, pokud to nemáme dobře naučené, nebo připnutí na vodítko, když si zrovna tak krásně venku lítal s kamarádem? A pokud tomu předtím předcházelo přivolání, na které pes poslechl, a vy jste ho potrestali připnutím, je velmi pravděpodobné, že příště ho už rozlítaného od psího kamaráda znovu nepřivoláte. Tomu se samozřejmě dá předejít opakovaným tréninkem, kdy pes zjistí, že kotec/vodítko/přepravka atd. k životu patří a jde o rutinu, ale zejména mladá zvířata to mohou vnímat úplně jinak.
Problém je, že tresty jsou často nadužívané, nepřiměřené, neadekvátní danému chování, špatně načasované. Neposkytují psovi žádnou zpětnou vazbu, jak to příště udělat jinak, lépe – slouží jen jako bariéra „tohle nedělej“. Příkladem může být „staré známé“ odstranění vrčení na člověka. Pes si začne hlídat jídlo, hračku nebo se jinak vymezuje vůči svému pánovi a zavrčí – ale to si přece nesmí dovolovat! Hned ho okřikneme, potrestáme. Pes z toho pochopí, že vrčení jako takové je špatné, ale nedostane informaci, co má místo toho dělat jiného. A příště (a možná přespříště nebo ještě dál, protože psi jsou vlastně v podstatě neuvěřitelně tolerantní zvířata) ve stejné situaci, kdy bude chtít varovat, že s něčím opravdu není v pohodě, rovnou kousne. Vrčení je přece špatně, ne? Přesně takhle ale tresty fungují, správně přiměřené zastaví dané chování. Nevyřeší příčinu toho, proč se pes tak choval, a neporadí mu, jak to příště udělat lépe. Nebo dokonce v naší dané situaci s miskou získá dojem, že o potravu je třeba bojovat! A dobře, člověk tentokrát vyhrál, ale počkejte, až budu starší, silnější a narostou mi druhé zuby, to už si svou misku uhájím! Nebo pochopím, že na majitele prostě nemohu, ale až půjde okolo někdo slabší, třeba malé dítě…

Takže je tedy lepší být jen „piškotový trenér“? …
Kompletní velmi srozumitelné zamyšlení s konkrétními příběhy najdete právě nyní v Pes přítel člověka č. 10. Ten si můžete objednat v el. verzi na www.casopispresinternet.cz či ve verzi tištěné na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné v ČR). Co je pro vašeho psa největší trest? Kde sami vidíte chyby, co se týká trestů, u jiných majitelů? Napište nám na redakce@pespritelcloveka.cz.  Rádi otiskneme vaše zkušenosti, rady, postřehy 🙂