SEZNAMTE SEs našimi mezinárodními rozhodčími agility!

V aktuálním čísle jako třetí v pořad přichází – PETR PUPÍK. Seznamte se…
Petře, kdy, kde a s kým jsi poprvé objevil svět agility?
Je to asi 16 let, co jsem poprvé viděl agility. Bylo to v Brně na závodech při výstavě Intercannis, kam jsem vyrazil, abych si odpočinul od učení se na zkoušky. No a pak jsem přijel domů, ze dřeva ztloukl překážky, zapíchal do země klacky na slalom a mamka mi ušila z látky tunel, do kterého jsme dali kruhové plastové obruče, aby držel tvar, a začal jsem učit tehdy osmiletého bígla Dina „agility“. Ten bohužel záhy vážně onemocněl rakovinou slinivky…
Další pejsek byl opět bígl, rodinný pejsek Timík. S tím jsem poprvé vyrazil do Lukové na cvičák. Zde jsem potkal Danu Řehákovou a také zde byla bezva parta agiliťáků. Ti mě vytáhli na intenzivku do Větřkovic k Lucce Kotáskové a hlavně díky ní mě agility naprosto uchvátilo.

Zavzpomínáš, jak se tehdy běhalo agility, prostě srovnání tehdy a dnes?

To vůbec nedokážu posoudit. Vidím to akorát ze svého pohledu, jak se agility změnilo pro mě a jak agility proměnilo mě. Tehdy byl Timík rodinný pejsek, a když jsem potom odešel studovat a pracovat do Brna, on se mnou nemohl jít. A tak se v mém životě objevilo plemeno, které jako by mi bylo souzeno.
A s tollerem je vše jednodušší. A když se vyskytne nějaký problém, vzpomenu si, jak těžké to bylo naučit Tima, a rázem mi to dodá chuť a motivaci problém řešit a nic nevzdávat.
Když se podívám, jak jsem běhal tehdy a jak běhám dnes, tak si myslím, že dnes věnuji daleko více času práci na maličkostech, jak zmenšit oblouk, jak vyřešit danou sekvenci co nejlépe a podobně. Tedy pro mě osobně se agility vyvinulo z řešení problému, jak to (proboha) vůbec zaběhnout, na řešení problému, jak to zaběhnout co nejrychleji a nejlépe.
Samozřejmě, když se člověk podívá na rychlost pejsků tehdy a dnes, na návrh parkurů tehdy a dnes, tak vidí obrovský posun. Pejsci se zrychlují a to nutí člověka přemýšlet, jak tomu přizpůsobit trénink.
Pejsci musí mít určitý stupeň samostatnosti.
Co se mi však moc líbí na agility, je ta rozmanitost. Žijeme v době sociálních sítí a rozhodčí zveřejňují své parkury. A i pokud ne, tak lidé zveřejňují videa z jejich parkurů. Každý se tak může připravit na tréninku na daný styl anebo se prostě rozhodnout, že na daného rozhodčího nepojede. A to přirozeně vytváří tlak na nás rozhodčí se neustále zlepšovat a pracovat na sobě, protože jinak by na závody, kde posuzujeme, nikdo nedojel a nikdo by si nás nezval. To mě na agility moc baví.
Co si Petr myslí o „zmizení“ látkového tunelu, stolu…, změnách ve velikostních kategoriích? Co by měl mít rozhodčí vždy na paměti jednak při stavbě parkuru, jednak při samotném posuzování?
Kompletní rozhovor s Petrem Pupíkem najdete právě nyní v Pes přítel člověka č. 3. – to si můžete objednat nyní na www.casopisyprovas.cz (v Čr bez poštovného) či v elektronické verzi na www.casopispresinternet.cz. Časopis Pes přítel člověka – každý měsíc 100 stran jen za 69 korun. Už 69 let s vámi a o vás!