„Protože to nevzdám a tak to je.

Doletím ke hvězdám, až kam to jde.

Ať vítr bouře proti nám,

tíhu nesem každej sám.

Nikdy to nevzdám. A tak to je.“

Píseň z filmu Gump – pes, který naučil lidi žít

1.      Od extrémně bázlivého psa (přes kobylky a vykopané díry) ke šťastnému životu

2.      Cesta od chorobného lovce, který měl ale svou paničku na „háku“ k „normálnímu psu.

3.      Z pokusných zvířat v laboratoři k životu – cesta bíglů.

I tyto tři CESTY najdete právě teď v Pes přítel člověka č. 6:

1.      „Psi mají neskutečně velké srdce a tak velkou odvahu znovu uvěřit. Při práci na útulku jsem se setkala s mnoha zlomenými a zničenými psy, kteří se báli jen pohnout, bránící se před pouhým pohledem člověka útěkem či svými zuby. Přesto to nevzdali a zas dali po čase důvěru člověku. Poznala jsem ale i psa, který navzdory svému mládí nechtěl NIC. Narodil se v útulku, kde člověka psi znali, jen když je odchytávali na tyči, ale ne proto, aby je pohladili. Ti odchycení už se nikdy nevrátili. Přežil smrt svých sourozenců a psích spolubydlících v zapáchající kobce, kde byl často jen hlad a zima. Zabíjeli je nejen lidé, ale i silnější hladoví psi. Přežil, protože se naučil ležet a předstírat mrtvého. I jeho jednou odchytli, ale on se dostal do Čech k milujícím lidem, kteří věřili, že láska a čas pomohou. Jenže on se přes všechny pokusy 14 dní po bytě pohyboval jen v noci, když bylo naprosté ticho. Ve dne jen ležel schovaný a při případném kontaktu zahnán do kouta dal do svých zubů všechen svůj strach a zoufalství. Domů jsem si ho přivezla s tím, že je to prostě divoké zvíře a to dáme. Takových jsem už pár poznala, protože jsem si na útulek brala úmyslně ty nejtěžší případy týrání. Jenže tenhle opravdu jen ležel a snažil se nedýchat. V přepravce se prostě ani nehnul, ať jsem dělala cokoli x dní. A ta hrůza v očích, když k němu chtěl čichnout jakýkoli náš pes. Prostě jen ležel, nehýbal se, snažil se nedýchat, jen jeho oči mluvily o té hrůze, kterou uvnitř prožíval. Kamarádka veterinářka mu dala jméno Armín. Cesta k tomu, aby se vůbec hýbal i v mé přítomnosti, vedla přes kobylky koupené ve Zverimexu, neb první jeho pohyb v přítomnosti člověka bylo chňapnutí po mouše. Byla jsem tak šťastná, že mi ukázal cestu. První dotyky na nehybného Armína měl „na svědomí“ plyšový krteček, kterého jsem držela, koukala jsem se kamsi do dálky a krteček se ho občas jemně dotknul. A pak i pohladil. Jednou jsem krtka zapomněla v kotci a ráno ho našla rozcupovaného na x kousků. I to byl obrovský pokrok. První pohyb Armína za bílého dne byl do pro něj vykopané díry na zahradě, před kterou jsem ho položila dvacet centimetrů, pak půl metru, a on se tam vplížil. Každý den xkrát za sebou, o kousek dál. Chceš se schovat, musíš se hýbat. „

Celý příběh cesty Armína i jeho cestu v nové rodině od jeho paničky najdete v Pes přítel člověka č. 6.

2. „Začátky s Jabbkou byly krušné, absolutně nevnímala, i když jsem měla v ruce pečené kuře… Maggie je chorobný lovec, první rok svého života se staralo o sebe, lovila. Byl to pes, který venku absolutně nevnímal, jen tahal na vodítku a jediné, co řešil, byla zvěř.“

Tak popisuje soužití se svými fenami trenérka a canicrossová závodnice Monika Březinová, která s nimi řešila (a vyřešila) poměrně dost výchovných či výcvikových problémů. Jak? Věřím, že její zkušenost a rady mohou pomoci jiným a hlavně jim dodat i motivaci „jít dál“. Mončo, prozradila jsi mi, že jsi toho zpočátku s fenkami řešila poměrně dost. Co tě trápilo nejvíce?
Ano, řešila jsem toho s nimi spoustu, hodně věcí už jsme zvládly a na něčem stále pracujeme. U Jabbinky (kříženec Jask Rusella teriéra) mi dělala největší problém její vysoká reaktivita na ostatní psíky, v jejich přítomnosti absolutně nedokázala vnímat. To často vyvrcholilo v její hysterii, a to vše jen proto, že z nich měla strach.

Zaujmout teriéra ve volné přírodě, kde je plno pachů zvěře, bývá pro mnoho začátečníků docela výzva. Která chování a hry ti pomohly na úplném začátku?“

Odpověď nejen na tuto otázku najdete v Pes přítel člověka č. 6.

2 Šance na život – projekt Druhá šance aneb malý krok pro lidstvo, ale velký pro laboratorní bíglíky

Zhruba před třemi roky se k nám dostala informace, že i v českých laboratořích se k pokusům nadále využívají živá zvířata, mimo jiné i psi, zejména plemene beagle (bígl). Je to plemeno, které v tomto případě doplácí na svou nekonfliktní povahu, velkou snášenlivost ve smečce, četné a bezproblémové vrhy, dobré zdraví a zejména na to, že vůči člověku nejedná agresivně ani při zacházení, které není pro psa ideální. Po ukončení pokusů jsou tito psi většinou utraceni a končí v kafileriích. Začalo „pátrání“ po tom, co je možné pro tato nešťastná zvířata udělat, jak se s touto nepopulární záležitostí potýkají jinde ve světě, až jsme objevili americký projekt „Beagle Freedom“, který se nám stal prvotní inspirací. Společně s Beagle clubem ČR – Bígl v nouzi, kterému osud nešťastných laboratorních bíglíků rovněž leží na srdci, jsme vytvořili novou formu projektu napasovanou na českou situaci a hledali možnost, jak ji realizovat. Firmy, které pro své pokusy psy používají, zpočátku nebyly spolupráci nakloněny, obávaly se zejména negativních reakcí veřejnosti.

Začalo dlouhé, téměř tříleté vyjednávání a nastavování přesných a přísných podmínek, vše s „posvěcením“ patřičných úřadů. Den D aneb slovy předsedkyně Bígla v nouzi „malý krok pro lidstvo, ale velký pro laboratorní bígly“ nastal 16. 4. 2022. Pojďme si představit první psí hrdiny a začátek jejich cesty, kterou budeme společně každý měsíc sledovat.

Pes přítel člověka č. 6 je nyní v prodeji. K objednání i na www.casopisyprovas.cz (kde najdete i starší čísla časopisu) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz. A jaká je ta vaše CESTA? Napište nám váš, příběh, vaše hledání, možné trápení i štěstí.