„Mládí vpřed!“ tvrdí někteří, no, já to mám obráceně🙂.
A zůstaňme u psů, kde to pro mě platí na 100 procent. Roky mi při přijetí štěňat a hlavně starších psů do dočasné péče pomáhal kříženec Monty. Svým klidem, rozvahou, ale „i dozorem“ a předáváním informací ostatním našim psům. Nikdy se se psy nerval, v případě nutnosti zamezil kontaktu svým tělem či varovně štěkl… Monty byl první, kdo šel přivítat nováčka, a všichni ostatní psi sledovali, co na něj „říká“. A to přesto, že měl jen tři nohy a poslední roky už bez protézy prakticky nechodil. Přesto byl všemi uznáván, mladými, silnými, zdravými psy. Jak moc se někteří lidé pletou ve vnímání – šéf je ten fyzicky nejsilnější, ten, co všechny přepere.
Bylo a je pro mě stále dech beroucí, jak se chová štěně vyrůstající ve funkční psí smečce. Za poslední 4 roky jsem si s odstupem tří let přivezla dvě štěňata – křížence bulla Sama a křížence pastevce Finna. Samozřejmě že první dny jsme si užívali společný čas s ostatními zvířaty (psy, kočkami, ptáky) jen doma a na zahradě, malé štěně potřebuje i hodně spát, v klidu se navázat na svého člověka. Pak už se stali ale součástí vycházek dvakrát denně s mými psími veterány.
A jak takové vycházky probíhají? Jdeme velmi pomalu, často se zastavujeme, pokud nás míjí lidé (samotní, se psy, s dětmi…), vždy uhneme stranou – mám povel „bok“ a v klidu počkáme, až nás přejdou. Někteří senioři stojí (neb by se už zvedali jen těžko) a po mladších a štěněti chci pozici vsedě. Během doslova pár dní štěně samo na vycházce při spatření lidí proti nám uhýbá s ostatními psy bokem a sedá si. Psí veteráni jsou velcí, klidní, budí respekt a štěně to velmi dobře vnímá. Navíc ve smečce nejslabším nepřísluší reagovat na situace hraniční. A štěně je a má být ve smečce na posledním místě!
Kolikrát mě za ty roky dojalo, jak nejisté štěně sedá mezi tlapy seniorů a opírá se o ně. Jak při procházení kolem plotu, kde lítá a štěká cizí pes, je nejdříve „vzrušeno“, ale klid a nevšímavost okolní party jsou mu jasným signálem i bez jakéhokoli mého podnětu. Chodíme velmi pomalu, a tak si štěně od počátku na vodítku zvykne na pomalý pohyb, psi mě opravdu nikdy netahají… Často se musíme zastavit a štěně od ostatních rychle odkouká, že v tu chvíli se stojí či sedí. Na vycházce i odpočíváme na klidném místě, já si třeba čtu nebo některého z nich češu, psi si buď čuchají, nebo se poskládají kolem mě. Nikdo nikam neodchází, netahá, nevynucuje si pozornost. Jak mi právě toto pomohlo u některých psů v dočasné péči, kteří v klidu nedokázali být, ječeli, tahali mě, ale po pár vycházkách s x zastaveními bez mé pozornosti (ať dělali cokoli) se ke klidu ostatních psů přidali 🙂.
Jen se samotným štěnětem jezdím vlakem do města. Tedy první takové výlety absolvuje i s nějakým starším psem po boku, který ho „dvakrát třikrát“ v náročném prostředí provede. Ale víc pravidelně nestíhám. Pro mě jsou poslední roky prioritou moji psí senioři. Ti by jinak už jen leželi a to by byl konec.
Nyní vyprovázím na poslední cestě posledního z nich – kříženec středoasiata Merlin (v prosinci to bylo 12 let, co jsme ho asi jako 7měsíčního přivezli z útulku) – chodí už velmi těžce. Udržují ho injekce, léky a především pravidelný pohyb, jinak už by jen ležel. Navíc má často dny, kdy se sám už nedokáže zvednout. Je mi smutno při pohledu na staré psy, kteří prostě už zahradu neopustí, a já slýchávám – on už nikam nedojde, nechce… Vždy je KAM dojít, i padesát, sto metrů „vycházky“ za to stojí!
Na procházkách jde opět má pozornost především na veterány. Proč? Často zapomínáme, že i oni chtějí být úspěšní, chválení za „práci“. My máme povel stůj 🙂. Když se unavený Merlin sám zastaví, aby nabral dech, dávám povel „stůj, ano, to je stůj, to je šikovný pes, to je stůj“, chodím kolem něho a jásám, jak krásné stůj máme, a samozřejmě přijde i pamlsek. Všichni mladí psi okolo postávají a vidí, jak je Merlin šikovný (a opět se nenásilně učí, pozornost paničky se nevynucuje, ona určí, komu se věnuje).
Často vidím štěňata a mladé psy přesycené vjemy, pozorností, dostávající vše hned a teď (aby pak majitel řešil x typů nežádoucího chování) a na straně druhé osamělé psí seniory (on už nechce nic dělat, chodit…). Staří psi potřebují mnohem větší péči a pozornost než štěňata.
Stále mě nutí vymýšlet nové a nové věci, které jim zpříjemní život. To, že si nic nevynucují, neznamená, že by si to nepřáli. Ano, každý den je s nimi těžší – počůrávají se (a věřte, že vytírat doma bazén po asiatovi stojí za to), necítí, když z nich něco „upadne“, proto neustále peru, zvedám obrovské tělo. A každou touhle vteřinou je miluju víc a víc, jsou tak křehcí! Provázeli mě roky, hlídali, plnili mé sny a přání. V jejich očích už není nadšení, vybízení – pojďme do toho. Je tam mnohem víc – rád tě vidím…
Právě to, jak se člověk stará o svého nejslabšího, nejstaršího tvora, je pro mě ta nejpodstatnější informace o něm samém. Mládí jde a má jít stále vpřed, ale k tomu nepotřebuje naše neustálé ujišťování – jsi nejdůležitější, stejně jako tvé potřeby, přání…
A pak jedu tramvají a maminka pouští svého deset let a více starého syna, aby si sedl na jediné volné
místo… Co mu tím vlastně říká, co ho učí?
Stanislava Čermáková
cermakova@pespritelcoveka.cz
Úvodník aktuálního čísla Pes přítel člověka č. 3. Pes přítel člověka č. 3 – číslo, které je plné skvělých článků a parádních fotografií, nenechte si ho ujít! Vždyť jej tvoříte s námi rukou nedílnou – svými příběhy, zkušenostmi, fotografiemi. PPČ – časopis pro vás o vás! Elektronickou verzi aktuálního čísla si můžete objednat na www.casopisypresinternet.cz a tištěnou pak (bez platby za poštovné) na www.casopisyprovas.cz.