Merlin

Poslední čas si byl, Merline, pro okolojdoucí starým, velkým psem vynakládající svou sílu na to dojít domů…  Vnímala jsem tvou neskutečnou sílu a odvahu dostát svému slibu – „ať půjdeš kamkoliv, budu ti po boku. Vždy. Až do konce..“. Chvílemi a stále častěji jsem v tobě viděla vlka, který se touží volně rozběhnout po boku svých kamsi za obzor. Ta bolest – zůstat či běžet. Bolest z každého kroku i bolest z představy rozloučení. Dvě misky jedněch vah. Stále dokola, den za dnem, krok za krokem, úsměv za úsměvem, nádech, výdech…

Na počátku bylo divoké zvíře, děsící se lidí a stále bojující se svým strachem i obrovskou silou, která v jeho těle byla a chtěla ven. A člověk, který si přijel vybrat psa. Dalšího psa ke psům, se kterými žil, rozuměl jim a hlavně je měl rád. Psy. Vzpínal ses na vodítku jako divoký kůň, na zadních nohou se strachem rozšířenýma očima a nozdrami plný vzpomínek na bití. Na řetěz. Připraven utéci, ale i bojovat. Nezapomenu na naše první vycházky – uvazovala jsem tě ke stromům, lavičkám, sloupům kdykoli se v dálce objevil člověk anebo pes. Před jedním si chtěl utéct, druhého zabít a já bych neměla šanci tě udržet ani v jednom případě. Před člověkem si nepřijímal potravu natož nějaké pamlsky, neuměl sis hrát. Měl si neskutečnou paměť a jen velmi přísné dodržování rituálů, moje sebekázeň nás posouvalo dál k „běžnému životu“. Časem jsem se vzdala svých představ a slíbila ti, že z tebe nikdy nebudu dělat psa. Dala jsem ti svobodu rozhodnutí, své čitelné chování, láskyplné pochopení a čekala… A jednoho dne si mi dal svou opatrnou, zkoumající důvěru a postavil se vedle mě. Občas si strachem nedýchal a pak jsem ti jen položila ruku na hlavu. Zavřel si oči a prošel se mnou vším. Občas si chtěl zabíjet, tehdy stačilo slovo – „stůj“. A ty si stál. Křehká důvěra se změnila v řeč beze slov, svět, kam za námi nikdo nemohl. Nepotřeboval si nic jiného než mou přítomnost, ani pozornost sis neuzurpoval pro sebe, vždy poblíž a přitom se mnou jako nikdo jiný. Byl jsi jak bájný jednorožec z pohádek. Tak čistý a krásný ve své křehkosti i síle.

Po tvém boku jsem pochopila, že žádný vztah, opravdu svobodný vztah dvou, není o plnění představ, cílů, slov jednoho, lámání do rámů hezkých obrazů, o cukru a biči… Díky tobě místo vlčího vytí slyším vlčí zpět. Změnil si mě. Navždy.

Poslední noc si usínal s hlavou v mém náručí a já si představovala, jak tvé nemocné tělo zůstává opuštěné na zemi a ty se konečně bez bolesti zvedáš a běžíš. Volně. Jako vlk. Po bok svého psího parťáka Montyho, který má zas všechny čtyři nohy. Vlk a pes. Jing a jang. Nikdo nebyl víc rozdílný než vy dva. A přesto jste spolu šli 13 let bok po boku, každý den spolu usínali a ráno se budili a vždy se dotýkali jeden druhého… Na vycházkách jste se dotýkali při chůzi svými boky a pokud bylo jednomu občas hůř, druhý zpomalil svůj krok. Teď jste už zase spolu. Já tu musím ještě jít dál. Jít… i kdyby na čas to bylo jen po kolenou, než se jednoho dne naučím dýchat i bez vás a budu se moci zas postavit… Na to jak žít s bolestí jsem ve vás měla ty největší učitele a jednou… Jednou se setkáme!

Děkuji ti MERLINE