Každý, kdo může něco ztratit, se stává lehce ovladatelným.

„Hodně chovatelů má ze svého zájmového chovu byznys, a tak pro ně mají ztráty i finanční dopad. To je hodně svazující. Zbývá tedy odejít, pokračovat jinde a jinak, ale nehrbit záda nebo zůstat a mlčet, protože výhody jsou převažující a strach má velké oči.“

Kde začít… Snad tím, že roky jsem tvrdila – buď pes z útulku či pes s PP. Jiné cesty pro rozumného a zodpovědného zájemce pro mě není. Poslední dva roky doporučím jen psa v nouzi a opravdu prověřeného, ideálně známého chovatele s PP. Protože mnohé kluby ČMKU jsou dnes řízeny hmm. Rozhodně ne chovateli, kterým jde o fyzické a psychické zdraví odchovaných psů. To, že slušní, zodpovědní chovatelé nemají delší dobu dovolání u ČMKU je smutný FAKT. Vždyť k čemu Komise pro zdraví, odpoví vám někdo ze sekretariátu tak, jak mu je kýmsi diktováno. Právní ČMKU dnes zastupuje ČMKU proti chovatelům, kteří ale x krát již soudní při vyhráli. Jenže psi stárnou tak rychle a i když vyhrajete, neznamená to nic. Ze servisní organizace se ČMKU stala tím, kdo klidně klubu nařídí i takovou věc  jako je povinná výstava k uchovnění, neskutečné. A to co se stalo u špiců s přímým a osobním požehnáním prezidenta ČMKU je již do očí bijící, protiprávní a srozumitelné i pro chovatele jiných klubů. Je to zkaz MOCI… Tak začíná můj rozhovor s Vladimírou Pátkovou, bývalou poradkyní chovu vlčích špiců a bývalou chovatelkou tohoto plemene pod ČMKU. První z rozhovorů, článků na téma, kam směřuje chov pod ČMKU…

Vlaďko, kdy a proč ses začala věnovat chovu psů? (Mám na mysli chov, ne první psy bez PP.)

O chovu jsem začala přemýšlet asi tak před 17 lety. Tehdy jsem měla svoji první vlčí špicku, fenku Korry od Loviče. Měla absolutně úžasnou povahu. Jezdila jsem s ní po závodech a občas jsme se osmělily vstoupit i do výstavního kruhu. Díky její povaze jsem začala uvažovat o tom, že by tohle plemeno mohlo vyhovovat i mnoha dalším obyčejným lidem, a tak jsem si řekla, že zkusím její potenciál předat dál. O chovu jsem tehdy téměř nic nevěděla. Objely jsme tedy pár potenciálních krycích psů, abychom je omrkly dřív, než přijde na věc. Korry bohužel ve svých 3,5 letech náhle zemřela na srdeční selhání. Tak jsem svoje plány na chov zase na čas úplně zavrhla. Bylo mi smutno. Trvalo mi další čtyři roky, než jsem chov opravdu vyzkoušela, a to na fence Bessy z Davidova dvora. Chov mám jen jako takový doplněk kynologie. Psi jsou pro mě především parťáci, se kterými je ten život daleko veselejší a pestřejší.

Poznaly jsme se na výstavách, jak na tu dobu vzpomínáš? Jak jsi tehdy na počátku vnímala klub a jeho servis pro tebe coby začátečníka v chovu?

Tenkrát jsem byla asi naivní amatér, který věřil, že to většina chovatelů má postaveno stejně jako já. Že je to opravdu jen zájmový chov a všem nám jde hlavně o pohodu těch zvířat, která už máme doma nebo která díky nám na tenhle svět teprve přijdou. Klub byl ten, který mi měl umožnit setkat se s chovateli podobně postiženými, jako jsem já. Pár nadšenců jsem mezi členy opravdu mohla osobně poznat, ale musím smutně konstatovat, že většina z nich nakonec do chovu vůbec nezasáhla nebo hodně brzy skončila. Velká škoda!!

Stala ses poradkyní chovu pro vlčí špice. Proč jsi do toho šla, s jakými představami a jaká byla realita?

Poradkyní chovu jsem se stala úplně neplánovaně. Řešila jsem problém s tehdejší poradkyní chovu pro vlčí špice. Obrátila jsem se na hlavní poradkyni chovu, abych s ní celou situaci probrala. Tu překvapilo, jak je možné, že dílčí poradkyně chovu nekonzultuje tak závažné věci s kolegiem poradců a vydává rozhodnutí sama za sebe. Na základě toho došlo k výměně na pozici poradce pro vlčí špice. Trochu jsem se obávala, nevěděla jsem, do čeho jdu, ale teď zpětně jsem za tuhle šanci velmi ráda. Hodně mě to posunulo. Získala jsem zkušenosti a informace, ke kterým bych jako řadový člen nikdy neměla možnost přičichnout.

Kdy a v čem jsi začala vnímat problémy v klubu?

Problémy v klubu jsem nejvíc vnímala až na pozici poradce. Předtím jsem také leccos považovala za problém, ale to jsem netušila, jak těžké je komunikovat s týmem lidí z výboru, když si je člověk nevybral, ale byl mezi ně dosazen. S chovateli jsem problémy neměla. Nemám ve zvyku lidem do něčeho kecat. Jsem zastáncem toho, že za svůj chov si nese zodpovědnost především sám chovatel. Byla jsem ráda za každého nadšence, který si uměl svůj výběr chovného páru čestně obhájit.

Kompletní rozhovor najdete v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 7, které lze zakoupit i na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz.

V čísle 8 pak otiskneme otázky a odpovědi, jak ČMKU, tak chovatelů, ale i kauzu falešných RTG v chovu tibetských dog. Je to smutné čtení, ale je třeba věci pojmenovávat a hledat cesty. Pokud nám jde o CHOV psychicky i fyzicky zdravých psů, kteří mohou prožít spokojený život.