BAVORSKÝ BARVÁŘ jako canisterapeut

Když máš jasně určený úkol, nikdy nesejdeš z cesty. I kdyby tě chtěli nasměrovat tam, kde tě oni chtějí mít, objeví se síla, která obrátí tvé kroky tím správným směrem. To je příběh fenky Rubi. Možná nikdy nebyla předurčená pro práci v lese. Možná právě proto přišel epileptický záchvat, aby původní plán byl změněn. Někdy i nemoc může být darem.

Před 7 lety jsem si splnila sen a koupila si fenku bavorského barváře Rubi, abych se mohla věnovat myslivecké kynologii. Záhy přišel její první epileptický záchvat a taky jsem si všimla, že občas špatně dýchá, jako by se dusila. Veterinář potvrdil, že má nemocné srdce, a nařídil klidový režim. Co teď? Jak štěněti loveckého psa vysvětlit, že nebude lítat po lese? Abych ji nějak zaměstnala pod dozorem, začala jsem s ní chodit do 2 psích školek. Poté na normální cvičiště. Rubi se naučila všechno, ale nebavilo ji to, očividně tam scházela ta radost a jiskra. Složily jsme spolu 2 zkoušky a absolvovaly několik závodů. Těšila se na cvičiště, ale ne na cvičení, ale na ostatní psovody, neustále chodila za cizími lidmi a děti si s ní mohly dělat, co chtěly. Bylo mi to kolikrát nepříjemné, ale jí to evidentně dělalo dobře. Tehdy začala vést a učit ona mne. Řekla jsem si, že bych ji mohla zkusit zabavit místo cvičením kontaktem s lidmi, kteří o to mají zájem. V té době to tady v naší oblasti nebylo moc rozšířené, literaturu jsem neměla a nenašla jsem nikoho, kdo by mě byl ochoten zaškolit a poradit mi prakticky.
Na facebooku se objevil inzerát, že tady hledají canisterapeuta do hospice.
Hned jsem tam napsala, jestli bych si to mohla zkusit, že bych měla zájem. Ovšem paní odepsala, že pokud nemám hotové zkoušky, neexistuje, aby mne tam pustili. Našla jsem si organizaci Podané ruce, přečetla si jejich zkušební řád, poslušnost nebyl problém, ale ty speciální cviky, vůbec jsem neměla potuchy, jak se chodí vedle invalidního vozíku, co je to polohování, jak naučit psa, že na něj náhle upadne člověk nebo berle a on na to nesmí agresivně reagovat, to bylo pro mne opravdu sci-fi. Abych měla představu, jak to má vypadat, jela jsem se sama podívat na jejich canist. zkoušky. To mi dalo strašně moc, viděla jsem, jak se tam k sobě chovají lidi, psi. Nacvičovaly jsme s Rubi s tím, co jsme měly, místo inv. vozíku dětský kočárek, místo berlí smeták, sem tam jakože náhodou přišlápnout tlapku, nosila jsem ji po schodech na rukou nahoru a dolů, tahala ji za uši i ocas, učily jsme se brát pamlsek od cizích lidí, aby nepřišli o prsty atd. Za půl roku už jsme šly na první zkoušky i my dvě. Naše první krůčky začaly v hospici, byl to obrovský skok, už samotné prostředí, pachy, lidé v různých stadiích nemocí a postižení, nebylo lehké zvyknout si, že někdo neslyší, nevidí nebo se nemůže hýbat, mluvit. Hned na začátku se s Rubi pomazlili sestřičky, recepční, farář, uklízečka a to ona už byla ve svém živlu. Naprosto klidný spokojený šťastný pes, který se tam těší, a to když jsem viděla, tak jsem věděla, že to zvládneme.
Kompletní článek s krásnými fotografiemi najdete právě nyní v Pes přítel člověka č. 8. K objednání v el. verzi na www.casopispresinternet.cz či v té tištěné na www.casopisyprovas.cz (v ČR bez platby za poštovné. Na těchto stránkách možnost objednání i starších čísel a předplatného, které se vyplatí).