Pudlíci jsou přeci jen hodný…

Pudlíci jsou přeci jen hodný…
Pes z útulku chce jen lásku a hned je vděčný…
Když pes kousne, tak se k němu majitel určitě nechoval hezky…
Aneb kolik takových vět by si paní, která adoptovala pudlíka Tima přečetla po otištění jen části jejich příběhu a fotky své pokousané ruky. Kolik lidí z jejího okolí si to myslelo? Přeci pudlík nekouše a je to takový plyšáček! Neb u nás každý rozumí psům i z pár řádek a hlavně – realita se na Facebooki přece proto ani nedává. U nás v časopise jsme hluboce vděčni za ty, co se nebojí napsat svůj příběh pravdivě, i s těmi možnými propady, s pochybami o sobě i svém rozhodnutí pozvat do svého života psa, který je zbaví klidných nocí, sebejistoty i klidných vycházek…

Další z takových příběhů najdete v novém Pes přítel člověka č. 10 pod velmi výstižným názvem:
TIM, co má rád svůj prostor.
„S mužem jsme došli k názoru, že je doma bez psa pusto a prázdno, když dcera odešla na vysokou do Brna a po několika měsících si s sebou vzala i Nelouše (fenku křížence Jack Russel teriéra s kdoví čím, kterou si asi před deseti lety vybrala v útulku). Chodit na výlety bez psa? Divné! Procházet se bez psa? Úchylné!
Můj muž nadhodil, že se mu moc líbí chrti nebo výmarský ohař. „Brali bychom ho na běžky a na kolo.“ Jo, možná jednou o víkendu, ale jinak ten temperament budu mít na krku já, dělám přeci z domova, a on možná jednou denně na 30 minut večer, až se vrátí z kanceláře. Já jsem ale chtěla něco malého, přítulného a klidného a taky se mi už moc nechtělo do štěněte, protože než to člověk vychová, to je práce a času… Dcera měla nápad. „Tak já se ti podívám v útulku.“ Už jsem měli zkušenost se dvěma psy z útulku. Pokaždé se z nich vyklubali super pejsci. S Neloušem dokonce dcera běhala agility. „Tak jo,“ já na to, „ale já bych chtěla zase pudla a toho v útulku neseženeš.“ Měla jsem pudla před 30 lety a tahle rasa je moje srdcovka.
Po několika měsících mi dcera poslala odkaz na brněnský útulek, kde nabízeli Tima, doslovná citace z inzerátu (uložila jsem si ho):

Tim, * 6. 8. 2020 pudl bez PP, cca 4 kg. Nachází se v dočasné péči v Brně.
Tim se u nás projevuje jako typické pudlí mimino, je akční, bystrý, mazlivý a miluje běhání v přírodě.
Umí i poslouchat. Timeček bude bezvadný na psí sporty.
Je čistotný a umí chodit na vodítku. Rád si nosí hračky a my ho učíme, že se nemusí bát nám je půjčit. Když cítí, že mu bude něco sebráno, umí se dost důrazně ohradit. Nový majitel musí s touto stránkou počítat a pracovat na ní. Timečka se vzdali původní majitelé kvůli jeho majetnickému chování, které se nevhodnými zásahy bohužel zhoršovalo. Není vhodný k dětem. Není vhodný pro seniory a pecivály. Není vhodný pro začátečníky.

S dcerou jsem se domluvila, že osloví paní, která ho měla v dočasné péči, a pojede se na něj podívat a zároveň jí vysvětlí, že bych si ho vlastně vzala já. Po té návštěvě mi vyprávěla, že uveřejněné informace skutečnost dost podceňují, že pudl neposlouchá ani náhodou, na vodítku nechodí, když něco uchvátí, nikdo mu to nevezme, když se mu něco nelíbí, chce vás sežrat a nesnáší psí obleček (do špatného počasí nutnost, je to bílý pudl), ale shodli jsme se, že to není nic tak strašného, aby se to trpělivostí a dobrou vůlí nezvládlo. Na tomto místě si dovolím zdůraznit, že jsem teoreticky věděla, do čeho jdu. Ovšem skutečnost se ukázala nepředstavitelná….
Třeba:
Když mi něco upadlo, o co měl zájem a střemhlav jsem se po tom nevrhla (třeba kelímek od jogurtu), nezbývalo než rezignovat. Nedostal ho od toho ani buřt. Naopak mu bylo hned jasné, že je to léčka, a vrčel jak tygr, jen se člověk přiblížil. Ano, zdrojová agrese. Také krmení byl horor. Když dostal do misky, stačilo jen vejít do stejné místnosti a už výhrůžně přímo ječel. Musela jsem mu schovat oblíbenou hračku plyšového pískacího ježka, protože si neuměl hrát (když pes zpět vrací hračku, abyste mu ji házeli nebo se o ni tahali), hlídal si ho jako žrádlo.
Nesnesl normální manipulaci, tím myslím čistit oči, stříhat drápky, česání a podobné věci, hned vyjížděl a kousal. Ani předtím výstražně nezavrčel. Nezvládl hlazení, záhy ztuhl a v lepším případě zavrčel, v horším se ohnal.

Venčení byl problém.
Už jen dostat ho ke dveřím byl vyčerpávající zážitek. Nechtěl se nechat vzít do ruky, což jinak nešlo, protože máme poschoďový byt a bál se chodit po schodech. Takže nejdříve hrál na honěnou, a když se zastavil, že ho vezmu, byla to sázka, zda se ožene, nebo ne.
Nasazení obojku byl další riskantní podnik. Soustředí pozornost na žraní nějaké dobroty nebo ji slupne dřív, než obojek zapnu, a tak po mně stačí vyjet? Připnutí vodítka ho zdržovalo od milované činnosti – skákání na dveře, aby už byl venku. Vždyť tam je to tak zajímavé! A konečně venku, kde se úplně vypnul a řítil by se stále vpřed, ale ouha, to hnusné vodítko! A tak na vodítku táhl jak kůň, u toho se ještě stavěl na zadní a ječel na celou ulici. A pak ještě začal vyjíždět na kolemjedoucí auta. Ale ne vždy!

Vrátit či nevrátit? Jak dál žít s výčitkami či s takovým raplem?
Opravdu skvěle psaný a odžitý příběh, kterému jsme věnovali velký prostor. Proč? No protože: Tim má přece rád svůj prostor!
Obrovské díky – za příběh a především za Tima!

Časopis Pes přítel člověka č. 10 si můžete objednat v el. verzi na www.casopispresinternet.cz či ve verzi tištěné na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné v ČR).
Prošli jste s nějakým psem „podobnou cestou“? Od romantických představ k šíleným vycházkám, dním ba i nocím – až po systemickou práci a hlavně smíření v některých dříve nepředstavitelných věcech? Napište nám na redakce@pespritelcloveka.cz.