Dostala jsem doživotní ZÁKAZ chovu…

„Přiznám, že to bylo období, kdy jsem podlehla poblouznění, že lidé se dohodnou, pokud mají stejný cíl. Že pochopí nutnost selekce, že plošně mají odpovědnost a že podrazy se v zájmové činnosti nemusí dělat. Byla jsem hodně naivní. Až postupem času mi došlo, že odpovědnost za chov nese chovatel, že všechna povolovací, sankční a represivní opatření, která nastavuje jeden chovatel (nebo skupina chovatelů) někomu dalšímu, nemají smysl. Že slušný chovatel bude slušný i bez nich… To si myslí Ing. Zuzany Horákové, jejíž jméno je neodmyslitelně spjato s pražkým krysaříkem. Letos to bylo 30 let s krysaříky. Vtáhlo ji to do klubové činnosti. Byla místopředsedkyní klubu, poradkyní chovu, pak hlavní poradkyní chovu… A pak…
Proč jste byla vyloučena z ČMKU?
Tady se budu citelně rozcházet s verzí, která je dostupná v zápisech PČMKU.
Já tvrdím, že naše vedení klubu, včetně mě, bylo odejito na základě smyšlených a nepodložených obvinění ve prospěch nových adeptek na vedoucí posty v klubu s pevnými vazbami na vedení ČMKU.
Nám byl za práci pro klub „udělen“ doživotní zákaz chovu. To je velmi silná káva. Při předložení mého případu právnímu zástupci jsem byla ujištěna, že se jedná o bezprecedentní nespravedlnost. Nejdříve jsem se chtěla soudit až do vybílení rodinného konta. Ale pak po několika naprosto trapných a pro mě drahých výměnách právní mluvou nabité korespondence jsem se smířila s tím, že na půdě ČMKU přestávají platit zákon i ústava a Divoký západ je jen slabým odvarem toho, co může původně kynologického nadšence a zastánce regulí potkat! A že cpát se s právníkem v zádech někam, kde mě nechtějí, je ztráta času. Mého i mých psů.
Já jsem totiž ve své nehynoucí naivitě ani po radách zkušenějších před mým vyobcováním z řad ČMKU nepřevedla své chovné psy „papírově“ do majetku jiných chovatelů. Tak bych bývala mohla v chovu pod FCI pokračovat. Sice ne pod svým jménem, ale mohla. Já ale věřila dětinsky ve spravedlnost. A tím se stalo, že zákaz chovu byl udělen nejen mně, ale i všem mým psům. I těm už mrtvým – pro jistotu. Možná bych po letech soudů „vyhrála“. Ale co vlastně? Návrat někam, kde by se mi ta nespravedlnost stále vracela. Nehledě na to, že při rychlosti našich soudů a zřetelných obstrukcích protistrany by tou dobou byli už všichni mí psi mimo chovnost nebo mrtví sešlostí věkem.
Věděla jsem, že chov bez PP nebudu nikdy chtít. To bych svým psům neudělala! A ani chovatelům, na jejichž odchovech jsem svou práci postavila. Ale své celoživotní náplně a lásky se vzdát nechci, dokud mi to moje schopnosti dovolí.
Se všemi pejsky jsem tedy přešla do malého klubu UHVD München. Chtěla jsem vždy odchovávat pejsky s PP a ve slušných podmínkách. Bylo tam fajn. Milí lidé, rodinné prostředí. Přišli jste na výstavu a dostali koláč a kávu. Rozhodčí se vašemu psovi věnoval poctivých 20 minut a odcházeli jste opravdu přesvědčeni o tom, že ten člověk chtěl vašeho psa vidět. O chovu jsem si mohla rozhodnout sama a to mě posunulo k tomu, že chov jde dělat i jinak. Držet standard, hlídat zdraví, mít radost z odchovů. A NIC NEMUSET. Jen ctít chovatelskou etiku a dodržovat zákony…
Kompletní velmi zajímavý rozhovor najdete právě nyní v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 5.
V el. verzi si jej můžete objednat na www.casopispresinternet.cz či v tištené verzi na www.casopisyprovas.cz bez platby za poštu v Čr.
Napište nám vaše názory, zkušenost na redakce@pespritelcloveka.cz. Ukažte nám i zde jeho foto, rádi otiskneme. Pes přítel člověka – píšeme o vás, pro vás, již přes 60 let každý měsíc!