Příběh z fotografie

Na Facebooku mě před časem zaujala fotografie australáka zakusujícího se do lidského pozadí 🙂 Živě se mi vybavil náš borderák Škubánek, který byl od štěněte velmi specifický a pokud se mu především na parkuru něco nezdálo „napomínal“ stejně. Otázka majitelky pesana u této fotografie zněla: Dá se i s reaktivním psem běhat agility? A bylo jasno a já už paničce psala prosbu o příběh z fotografie i příběh jejich cesty….
„Cala některé situace hůře zvládala a její nervy to už neustály. Bylo pro ni náročné vidět jiného psa běhat za hračkou a přitom zároveň vnímat mě. A to mohlo jít o vzdálenost třeba 100 metrů. Vypínala u rychlého pohybu hračky, ptáka, člověka, listu atd. Bylo pro nás nemyslitelné projít kolem plotu jinak než se psem, který byl na zadních připraven k boji a vyštěkával. Začala jsem si všímat, že u překážek a základech agility nezvládne proběhnout delší trasu bez toho, aby řešila můj pohyb. Kdykoliv jsem se rozběhla na procházce nebo mezi překážkami, přešla do vyštěkávání a kousání mě a jako by uletěla do svého chaosu. Ztratil se miláček pejsek a vedle mě najednou stál uzlíček nervů. Obě jsme z těchto situací odcházely poměrně frustrované a nevěděly, co dál.: Tak začíná příběh Terezy Bělíkové a její fenky australského ovčáka Caly. V obsáhlém a velmi upřímném článku o hledání cest a konkrétních rad nám Terka představí i dvě své trenérky a jejich pohled, rady. A jak 7 stran ŽIVOTA autorka zakončila?
„Cala mě toho hodně naučila a stále mě hodně učí.
I když jsem si to představovala jinak, určitě bych ji nevyměnila. Učí mě nejenom o tom, jaké je to, fungovat se psem, jako je ona, ale učí mě i přemýšlet o mně. O mých reakcích, rozpoloženích, postojích a nárocích. Calinka je nejvíc citlivý pes, jaký mi do života vstoupil. U ní si snad ani neumím představit fungovat jinak než po dobrém a férově. Někdo by o Cale řekl, že je reaktivec. Jiní by řekli, že jen přeháním a možná jsem na ni moc náročná. Jsou lidé, kteří by nabádali k větší přísnosti. Každý svého psa vnímáme jinak, máme jiné nároky. Naše prostředí bývá odlišné. V tom vidím krásu rozmanitosti dnešního světa. Je tisíc pohledů na situace, tisíce možností a každý si můžeme vybrat tu svoji cestu. Co je pro mě důležité ve fungování vztahu pes–člověk, někdo jiný ve stejný čas nepotřebuje a nevyžaduje.
Je toho daleko víc, co s Calou zažíváme. Chodíme do přírody, jezdíme na výlety, chodíme běhat, věnujeme se poslušnosti, obedienci. Ale o tom tento článek není. Chtěla jsem popsat náš příběh tak, aby třeba zarezonoval v někom, kdo má podobného pejska. S někým, kdo třeba (jako já) občas večer seděl s rukama v dlaních a přemýšlel, kde udělal chybu. Možná jste chybovali, možná se dá něco udělat jinak a líp. Je lehké trápit se chybou, probírat ji zleva zprava. Pomůže nám to ji vyřešit? Ne. Raději pojďme přemýšlet, co udělat jinak, líp.“

Kompletní článek si můžete přečíst právě nyní v Pes přítel člověka č. 1, které si můžete objednat bez platby za poštovné na www.casopisyprovas.cz (POZOR stále platí akce k předplatnému kalendář zdarma) či v el. podobě www.casopispresinternet.cz . Zažívali jste obdobné situace, co pomohlo vám? Která fotografie vystihuje vaši cestu? Pošlete nám ji i s příběhem na redakce@pespritelcloveka.cz či zveřejněte na Facebooku 🙂