Malina je jako BLESK

Dobře vedená malina z pracovní krve s vyrovnanou povahou nic neřeší, je jí všechno doslova šumafuk a prostě jen letí jako blesk. Lidé se někdy obávají, že jim pes nevybere všechny zatáčky a otočky nebo dokončí slalom do třepetající se pásky, která ohraničuje parkúr, ale když mají moje holky něco
naučené, cvik provedou tip ťop, i kdyby trakaře padaly. Jediný a pěkně tvrdý
oříšek je ukočírovat malinu při úprku na parkúru, aby v euforii následovala
můj handling12 a povely. Proto se mi osvědčilo dělat s holkami nadále i
sportovku, kde poslouchat prostě „musí“ a basta fidly. Poněvadž holky nejvíc
baví ta neodolatelná možnost běžet a běžet, vlastně letět, tak opakování je
holt matka moudrosti. Já jsem v určité fázi závodění v agility kvůli mému
špatnému stylu běhu přestala Křečkovi stačit. Takže moje největší slabina je
běh. A jelikož jsem chtěla kvůli psům běhat dál a na úrovni, tak jsem
řešila, co s tím. Moje hledání mě přivedlo k atletickému trenérovi Martinu
Szakošovi, který se se mnou hodně natrápil, než jsem se trochu rozeběhla.
Dnes při běhu už netrpím jak pes a běhat chodím pravidelně, abych holky
udržela v kondici a nemusely se za mě na dráze stydět. Přestože mě běh úplně
nebaví, dělám to kvůli nim a taky kvůli tomu endorfinu. Víc mě těší, když
holky zvládnou nový cvik, ať už je to v agility nebo ve sportovce. Skáču dva
metry vysoko, když vidím, že Myšoň teď začal chápat sbíhané zóny, takže na
konci kladiny vůbec nebrzdí a v té své velké rychlosti ji překoná plynule a
jen packami ladně šlápne, kam má. Mikič zas teď právě dělá velké pokroky na
obraně, kde zrovna pracujeme na budoucím vyštěkání figuranta v maketě.
Agility je pro nás ale prioritou, takže tomu se věnujeme opravdu naplno.
Holky to milují. No a sportovka je pro nás jen taková doplňková, že si třeba
složíme nějaké zkoušky. Podobně to máme třeba s canicrossem13. Ale zásadní
je pro mě to, pro co má pes největší talent, a ten se snažím rozvíjet. Takže
pokud by třeba Mikič byla nejlepší ve sportovce, bude dělat hlavně tu.
Prostě madam velí, služka koná.
Pletou se holkám nějaké cviky agility versus sportovka?
Díky tomu vizuálnímu vnímání většinou žádný cvik nespletou. Nicméně je ale
důležité vše neustále procvičovat a pravidelně trénovat. Zejména proto, že
by časem mohly začít kazit odložení na startu. A to fakt nechceš! Takže to
velmi často cvičíme i mimo cvičák, třeba na vycházce, před obchodem, prostě
kdekoliv.
Při výcviku je nutné o chování psa něco vědět, alespoň částečně proniknout
do etologie, je důležitý soulad psovoda a psa, ty holduješ pozitivce a
poměrně intenzivně ses jednu dobu věnovala výcviku, během kterého ses
logicky snažila cvik naučit psa i páníčka současně. Jak to šlo?
Je to základní kámen úrazu veškerých problémů při výchově a výcviku psů.
Právě zde mám hojné zkušenosti s rozličnými plemeny (např. i vizsla,
leopard, Jack Russell teriér, australský ovčák, chodský pes aj.).
Nejčastější problémy vznikají jen proto, že člověk prostě není ochoten či z
nějakého důvodu nechce nebo není s to to pochopit a něco s tím dělat. Často
je přesvědčen, že když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém, či psa
polidšťuje a pes si žije jako dříví v lese. Všichni tito psi se mnou celkem
brzy fungovali obstojně či přímo náramně, ale s majitelem nikoliv. A těch,
kteří do toho šli s plnou vervou, byla jen hrstka. Ani já sama nejsem žádný
talent od přírody, všechno mám vydřené, odkoukané, převzaté. Takže vím, že
když se chce, tak to jde. Takže to pro mne bylo natolik frustrující, že jsem
se tomu přestala věnovat. Komu není rady. Bohužel takových lidí je mnoho.
Proto je také na veřejnosti tolik problémů se psy. Kvůli jejich paničkám a
páníčkům.
To říká Petra Šenová v rozhovoru v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 7,
které můžete stále ještě zakoupit, jak v distribuci, tak na
www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na
www.casopispresinternet.cz.