Když chce dítě psa…

Hledali jsme foto na titulní stranu k portrétu tollera. Naši čtenáři nám zaslali obrovské množství kvalitních fotografií krásných psů. A také příběhy s nimi spjaté, jeden z nich mě opravdu zaujal. Pojďte spolu se mnou pomyslně smeknout nad vnímáním, zodpovědností a láskou Petry Bečkové, paničky Bolta z titulní strany minulého čísla.

Petro, proč právě toller a s jakou představou jste si ho vybrala?

Psa jsem si přála snad odjakživa. Taťku bych určitě přemluvila, ale mamka byla zásadně proti. V sousedství bydlela stará paní, která měla psa Maxíka. Chodila jsem za ním každý den, často jsem ho venčila. Když Maxík umřel, moje přání mít svého vlastního psa se opět stalo aktuálním.

Tollera jsem poprvé viděla na obálce encyklopedie psů, a když jsem si o něm něco načetla, bylo rozhodnuto: je to prostě on. Od začátku jsem věděla, že chci psa. Byla jsem se také s taťkou podívat na výstavě psů, navštívila chovatelské stanice. Největším odpůrcem byla moje mamka, trvalo to dlouho, než jsem ji přesvědčila. Štěně jsme zarezervovali u chovatele a čekali, ale celý vrh uhynul. Byla jsem z toho nešťastná. Celý rok jsem chodila jako figurant na záchranařinu, abych měla psy alespoň blízko. Když mamka viděla, jak jsem zničená, obvolala všechny chovatelské stanice a odpověď byla vždy hodně podobná: „Budete pracovat? Budete vystavovat? Uchovníte psa?“ Nikdy jsme nechtěli lhát, každému chovateli jsme na rovinu řekli, že pes bude s námi žít, budeme ho milovat, ale že bude jen rodinným psem, že nemáme v plánu uchovnění, výstavy, a co se týká práce, chtěla jsem se věnovat záchranařině. Všechny odpovědi byly zamítavé, nikdo nechtěl dát štěně malé 11leté holce s tím, že pes u nás nebude mít žádnou budoucnost. Pak mamka získala kontakt na chovatelskou stanici v Olomouci, měli první vrh. Chovatelka nám nic neslíbila, ale souhlasila, že jí můžeme napsat svoje představy. Někomu se to možná bude zdát neskutečně málo, ale pro mě to tehdy byl pocit neuvěřitelné naděje.

Vzpomenete si na vaše setkání se štěnítkem, vybírala jste si jej (pokud ano, podle čeho), či vám jej

vybrala chovatelka?

Když nám chovatelka poslala fotky zrzavých klubíček, jen jsem se na ně podívala, věděla jsem, že zelené štěně prostě chci. Na první pohled jsem cítila, že tohle zrzavé myšátko je můj osud. Chovatelka nám potvrdila, že je to kluk, a od té chvíle jsem snila jen o něm. Nakonec jsme chovatelku přesvědčili a štěně nám předběžně přislíbila. Součástí naší dohody bylo, že se zúčastníme alespoň jedné nebo dvou výstav a pokusíme se Boltíka uchovnit.

Neuvěřitelný příběh Petry, která v 11 ti dostala svého vysněného psa a dnes mají za sebou neuvěřitelnou řádku úspěchů. Ale podstatné je v odpovědích Petry, v tom, jak vnímá psa. Celý rozhovor najdete právě teď v č. 6 – k objednání i na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz. Máte i vy ve svém okolí juniora, který je prostě pejskař „tělem i duší“? Napište nám o něm na redakce@pespritelcloveka.cz.