Příběh PSA

Tak obyčejně se jmenuje příběh psí a lidské statečnosti a lásky. Síly jít dál a nevzdat se. Příběh očima majitele vám přinášíme v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 10, věříme, že může pomoci mnohým majitelům – v odhodlání se nevzdat, ale i konkrétními radami ohledně péče, výroby protéz… Dru je sedmiletý irský vlkodav, kterého jsme si přivezli v červnu 2013 společně s jeho bráchou Donem ze Šumperka, chovné stanice Dar Amhantar. V České Lípě, kde bydlíme, byli oba bráchové hned jako doma. S vlkodavem jsme měli již zkušenost. Je to úžasné psí plemeno: chytré (i když trochu tvrdohlavé), vznešené, ale hlavně oddané, milující svou rodinu, dávající lásku a pohodu – mají přiléhavou přezdívku „něžní obři“. Dag, jak se náš první vlkodav jmenoval, zemřel ve svých 8,5 letech, 5 dní před narozením Dona a Drua.

Se dvěma psy, ještě k tomu s tak obrovskými „malými koníky“, jsme zkušenost neměli, ale do péče a výchovy se zapojila celá rodina, s „klukama“ jsme chodili na cvičák, měli pevný režim a my si to společně s nimi užívali. Zlom nastal v jejich necelých 3 letech. Bylo to ve dni „navíc“ – 29. února 2016. Kluci odpoledne lítali po zahradě, co se přesně stalo, jsme neviděli, ale doma Dru ulehl a už nemohl vstát. Zadní nohy byly bezvládné a on jen vyděšeně očekával naši pomoc.

Ještě večer jsme s ním jeli na veterinární kliniku Mi-Vet do Ústí nad Labem, kde mu pan doktor Mikulica druhý den operoval páteř – měl vyhřezlou ploténku, která způsobila ochrnutí zadních nohou a ocasu. Operace pomohla jen částečně – zůstala mu ochrnutá pravá zadní noha od kyčle až po tlapku. Pan doktor nám dával jen malou naději, že se citlivost do jeho nohy vrátí, ale my doufali v zázrak.

Ten se pochopitelně nekonal. Alespoň ne v té podobě, kterou jsme si všichni přáli – úplné uzdravení a neomezený pohyb Drua. Celá situace vyžadovala velkou trpělivost a velké změny v režimu rodiny. Jen manipulace s 80kilovým psem, který se nemůže postavit na nohy, je velmi, velmi náročná. Vyprazdňování (ze začátku cévkování), otáčení psa, aby neměl proleženiny, udržení alespoň částečné fyzické kondice, zamezení jeho snahám o samostatné vstávání, to vše vyžadovalo doslova 24 hodin dozor u jeho pelechu, spali jsme s ním s vodítkem na ruce. A stále jsme sledovali jeho pravou zadní nohu, jestli se alespoň trochu pohne, zacuká…“

Příběh, který stojí za to si přečíst a šířit dál. Nikdy nevíte, komu můžete takto pomoci. Vizí, nadějí, radou… Bojovat za našeho psího parťáka má smysl a má být i naší povinností. Pes přítel člověka číslo 10 právě nyní v prodeji!