O klikaři

Čtení na víkend? I tak lze doporučit pokračování Klikaře aneb Jak si blbeček v padesáti otevřel dveře do IPO ☺ Jarda Vimr začíná své vzpomínání pěkně zostra – zkouškou, ze které s Kelly vyletěl.

„Na cvičáku v Nadějkově cvičil jako výcvikář Pepa Králík. Neznám obětavějšího a všudypřítomnějšího výcvikáře, než je on! Nejenže sám dokázal neskutečné věci – 3x mistr republiky, devatenáctinásobný reprezentant naší vlasti, ale své zkušenosti a umění umí předávat dalším! Třeba na stopách klidně lezl po čtyřech a ukazoval prstem čubě, kde je lom. „Kellynko, co to děláš! Tady!“ Ráno byl na stopách, po obědě při poslušnostech a potom do večera u obran! Neskutečný nezmar! A všude radil, ukazoval co a jak a vysvětloval proč. Když tábor končil, nabídl mi další spolupráci. S díky jsem přijal a to byl další zlom v mém snažení! Moc si vážím toho, že mi věnoval svůj čas. Po obranách s Pepou se Kelly zlepšila natolik, že jsem začal uvažovat o dalších zkouškách. On jediný, z mnoha figurantů, na které jsem do té doby jezdil trénovat, přišel na to, jak takovéhle zvíře, geneticky snad předurčené spíše ke canisterapii, naučit kousat.

A jak to na životní houpačce chodí, přišla další studená sprcha.

Dne 4. 6. 2017 zkouška ZVV2 v Chotči. Byl jsem si naprosto jistý pozitivním výsledkem, ale skončili jsme hned na stopě… To bylo ale překvapení! Stopa cizí, nejméně 500 kroků, hodinu stará, tři úseky, dva lomy, dva předměty. Přijeli jsme na louku vedle kukuřičného pole, kde byla našlápnutá stopa. Pan rozhodčí už nás čekal. Na zemi se místy povalovaly chuchvalce nesebrané nahnilé trávy. Terén, který Kelly naprosto nevyhovuje. Když jsem přijížděl na místo, všiml jsem si, že z louky do kukuřice běží srna. Nastoupili jsme na nášlap a vyrazili. Ve snu by mě nenapadlo, že nedojdeme. Asi ve 3/4 prvního úseku Kelly něco sebrala ze země, nadhodila a spolkla. Všiml si toho i pan rozhodčí. Událo se to tak rychle, že jsem ji nestihl ani okřiknout. Jestli sežrala myš nebo tam leželo něco jiného, dodnes nevím. Nějaká malinká bodová ztráta mě přece nemůže rozhodit, že? Jenže zmizelo obvyklé soustředění při práci na stopě. Čuba zvedala hlavu, čichala tu vlevo, tu vpravo od stopy, prostě od toho okamžiku, co si na něčem pošmákla, byla jak vyměněná. Následoval lom vlevo a stopa pokračovala podle toho kukuřičného pole. Došli jsme k předmětu, označila ho dobře. Pokračovali jsme dál. V místech, kde jsem viděl tu srnu, Kelly neomylně vystřihla pravý lom a táhla mě do té kukuřice. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Skončili jsme! Nechápal jsem. Do té doby ji na stopě nerozhodilo nic! Pobíhající myši, zajíci, vyplašení bažanti, natož v dálce třeba zvěř. Dokonce šla stopu a vedle ní jiný pes, kterého venčil majitel bez vodítka! A najednou konec! Tolik jsme měli natrénováno! I na obrany! Obrovské zklamání! Ale i tohle k pejskařině patří. Člověk by si ničím neměl být 100% jistý. Vždy se může vloudit malá chybička, nebo obrovský průšvih!“

A co bylo s naší dvojicí dle mnohých tak neperspektivní pro výcvik dál? I to se dozvíte v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 9, právě nyní v prodeji!