„Jak začít? Vím, že takových psů je hromada, vím, že nejste žádná poradna, ale komu se svěřit, kde si poplakat...? Když jsem vám kdysi psala o Sarče, těšila jsem se, že napíšu do vašeho časopisu i o mém novém přírůstku, goldence Adélce. Adélka byla nejmenší a nejtemperamentnější štěňátko z vrhu. Je to miláček, mazlíček, zlatíčko. Ač je, díky bohu, bez problémů, na povinných RTG jí zjistili DKK 3/3. Bereme kloubní výživu, cvičíme, chodíme pravidelně na dornovku. Zkrátka se snažím dělat vše pro to, aby jí tenhle stav vydržel co nejdéle, ideálně pořád! Ano, vím, že stát se to může, i když její rodiče jsou „čistí“. Nejvíc mě ale mrzí to, že paní chovatelka s námi přestala komunikovat, smazala si nás z přátel na Facebooku. Je to jedna z nejznámějších a nejstarších chovatelských stanic u nás! Na webu má jen dobré výsledky. Prý jsem si to zavinila sama. Kdyby byla do roka zavřená, nestalo by se to. Nepřetěžovala jsem ji, není to můj první pes. O Ádu nemá vůbec žádný zájem. Já Adélku miluji, nedám ji a udělám pro ni vše, co bude třeba. Jen si tak říkám: příště si raději vezmu nějakého pejska z útulku a za našetřených a ušetřených 17 tisíc Kč se bude mít nějaký čas jak prasátko v žitě. Vaše čtenářka“
Reakci na dopis naší čtenářky jsem věnovala úvodník aktuálního čísla Pes přítel člověka č. 2.