O PSÍM STRACHU NEJEN NA SILVESTRA aneb proč někteří lidé potřebují příběhy?

Je mi smutno. Ničí mě vulgarita a nadávky dospělých lidí na jiné dospělé lidi na Facebooku, pokud mají jiný názor. Jen se podívejte na diskuse k volbě prezidenta… Víte, už jsem potkala lidi, kterých názor v politických preferencích byl přesně pravý opak, a diskuse s nimi byly obohacující. S jinými si řekneme „hele, já takhle, ty takhle,“ a tak se o politice prostě bavit nebudeme. Máme jiné věci společné. Ale nedávám dnešní agresivitu – zbytečnou. Proč bych o kandidátech, které neuznávám, psala vulgarity? To víte, že doma řeknu „to je vůl,“ ale… Je mi z toho strašně smutno. Z té vzrůstající agrese. Vždyť to není o nich, ale o nás.
V jedné diskusi na téma Pes, silvestr a petardy napsala jedna paní JEN svou zkušenost a názor, podle ní je to jen o přístupu majitelů ke psům. Následná agresivita ostatních směrem k ní mi vyrazila dech. Ano, PETARDY MI VADÍ, JSEM PRO JEJICH ZÁKAZ, anebo bych je na silvestra povolila jen ve vymezeném čase a na jasně definovaných místech, když už to musí být. Vadí mi, jak snadno dostupné jsou. Vadí mi to strašně, stejně jako obtěžující psi na volno a tvrzení, jak si všichni psi musí spolu hrát, a dotaz „máte fenku?“ ale… Jasně, že v tu chvíli si v duchu řeknu kretén a někdy jsem nepříjemná i nahlas. Ale na strůjce problémů a na to, co bude příště, koukám, jak se tomu vyhnout, předejít. Co se místo nadávek na tupost druhých podívat na to, co mohu změnit já sám a hned?

Místo agresivních vulgarit a nadávek by si všichni, jejichž psi (a oni) měli letos s petardami problém, měli v sobě ten pocit uchovat DÉLE. Napište na obec, město, spojte se s ostatními (bez onoho budu nadávat na face, protože se stejně JINAK nic nezmění – není to pravda!). A máte rok na to, sebe a svého psa připravit nejen na petardy, a za rok zvládne být v klidu v bytě, domě, kotci každý z vašich psů! Na vodítku může být nejistý, třeba jen krok od vás, ale za rok toto dá! BEZ ohledu na to, co si prošel, zažil – a jsem si tím NAPROSTO jistá. Zkušeností se psy (i zraněnými z petard, starými, štěňaty, týranými, odebranými z množíren) mám hodně. Pokud tomu sami uvěříte a nebudete argumentovat „ale to oni… a co když…“ Dejte svému psu šanci opřít se o vás, věřit vám i v takových chvílích, kdy se vztah skutečně prověří, za rok nemusíte nic veřejně psát a nadávat, ale popřejete všem nový rok. Aby vám pes dal takovou důvěru, chce to pracovat s ním! Stále poslouchám příběhy, čím si který pes prošel a proč něco nejde, a miluji chvíli, kdy se pak na táboře setká deset lidí s „podobným“ příběhem – a zastaví se (tak ono to není výjimečné?). A jeden dá důvěru na place vašim radám, uvěří a za dva dny se jeho pes neklepe, když má být sám uvázán. Může ho nechat v hotelovém pokoji samotného. Neječí na každého psa či člověka okolojdoucího. Pohádky o velkých omluvách skončily a z tábora odjíždí lidé, kteří přestali povídat o tom, jak jednou letěla okolo jejich psa hlučná včela a on se lekl. Přestali hledat výmluvy a vědí, že je to JEN na NICH a že to LZE.
Přeji pevnou vůli všem, kteří se teď rozhodli býti svému psu skutečnou oporou!
Kteří nechtějí svého psa vystavovat každou chvíli strachu, protože on neví, co má dělat. Kteří nebudou v hrůze a naštvanosti na všechny okolo čekat, co zase jejich psa bude „atakovat“. Kteří pro svého psa budou nejen na konci vodítka či ve chvílích pohody. A kteří pochopí, že pes se může bát či zavrčet (a je to normální), ale má to mít míru. To, že věci nevidíme, necítíme, nedokážeme sami posoudit, reagovat na ně, je obrovský problém dnešních dní nejen u majitelů psa.
A jaké reakce na tuto svou úvahu mohu očekávat?

„S tím bohužel nic dělat nelze. Všude jsou petardy zakázané krom silvestra, a přesto to na sídlišti bouchá od Mikuláše do konce ledna. Kdyby bylo lehké naučit psy i lidi nebát se, nemusely by se vyrábět léky na uklidnění, neexistovaly by strachy, fobie atd...“

Nikdo neříká, že je to lehké, nikdo neříká, že NĚKTEŘÍ psi se nebudou za rok ještě bát, ale přiměřeně, normálně, NIKOLI hystericky, ale POD KONTROLOU svou i vaší. A k řešení a „argumentaci“, že by se jinak nevyráběly léky – víte, on je to JEN velký byznys stejně jako farmaceutický průmysl u lidí. Chápu, že použití kapiček, léků, antidepresiv je snazší, ale to, že psy se „separačními“ úzkostmi či fobiemi dnes mnozí lidé vyrábějí svým přístupem, je FAKT. Chybí jim letitá zkušenost, likvidační je hledání snadné cesty, snaha stále psa řešit, polidšťování ve smyslu promítání svých vlastních potřeb, pocitů do psa, chytání se všemožných rad od kohokoli, kdo má doma druhého psa (jiného už mít nemůže, neb Alík by jej nesnesl ani s antidepresivy).

„Řeší se kolem dokola psi, ale co malé děti? A není jich málo, které ve městech, kde to pálí od Mikuláše nonstop, se budí při každé rané, lekají se tak, že se nedají utišit. Jednou jsem se bavila s maminkou, kdy její dítě mělo epilepsii a opravdu pro každé větší raně mu hrozil záchvat, a taky se i stával, ven celý měsíc raději nechodila a na silvestra musely pryč. A myslím, že staří lidé to také nemají v tomto období jednoduché… Argument o negativním působení petard na nemocné lidi a děti by měl mít před úřady větší váhu než ‚nějací? psi.“

Naprosto souhlasím s tím, že „petardové oslavy“ překročily míru a jsou bezohledné. Ale mě zarazila agresivita majitelů, kteří své psy nepřipraví na NIC. Tak jak bych zakázala petardy, zakázala bych výherní automaty, zakázala bych antidepresiva pro psy, kočky.
Chápu, co máte na mysli, ale to je přesně o tom, zamyslet se, jít do hledání řešení v klidu, věcně. Jenže pejskaři jsou dnes poměrně agresivní skupina. Vždyť kolik z nich je se svým psem bezohledných k dětem, neřeší svého obtěžujícího psa, jeho výkaly, štěkot v bytě. Už tolikrát jsem z úst majitele psa slyšela věty typu „ale ten člověk měl kšiltovku… běžel moc rychle… dítě zabrzdilo na koloběžce… prostě mého psa vyprovokovali“! Pes je o naší zodpovědnosti, ne o možnosti řvát na celý svět, jak se má chovat, protože já mám psa… Blbce neovlivním, svého psa ano!

Nezapomínejte na práci se psem, aby věděl, jak se ve stresu chovat!
Myslím si, že pokud pes žije s rodinou již déle než měsíc dva (ať zohledním i ty odebrané, týrané) a je při petardách kdesi venku naprosto v nekontrolované panice i v bytě s pánem, jak mnozí ukazují na Facebooku na dojemných fotografiích a videích, svědčí to JEN o chybách ve vztahu, přístupu. Něco jiného je to venku na vodítku, tam je ta práce obtížnější a na delší čas.

Vše je to o míře
Není ale dnes mnoho současných psů (či spíše paniček) opravdu velmi přecitlivělých, nepřipravených na reálný život? Opravdu mě doslova bolí pohled na psy, kteří nedávají život ne proto, z jakých podmínek vzešli, ale protože po nich majitel nic nechce a „chrání“ je. Kteří jsou jak obnažený nerv, neb vše musejí v reálném životě řešit sami… Jak unavení, vystresovaní musejí být – to je pro mě týrání majitelem. Jenže ten je přece naprosto miluje, dává jim veškerou svou pozornost a stále je řeší! Podobnost čistě náhodná?

O prioritách
Dočaskový Armínek – pes z bosenského útulku, jeden z nejhorších případů psychického stavu, který jsem u psa zažila (a že jich bylo), mi jednou na vycházce vytrhl samonavíjecí vodítko z ruky a letěl pryč. Bylo to strašné! Vodila jsem ho v té době souběžně na obojku, postroji, neb kdyby se vyvlékl a utekl, věděla jsem, že by nikdy k člověku nepřišel. Vrátil by se do svého předchozího stavu, kdy jen strach, nedůvěra k lidem, mu pomohly přežít. A tohle by bylo ještě horší, prchal totiž navíc před rachotícím vodítkem. Naštěstí se asi po kilometru na kraji vesnice vodítko zachytilo za nějaký sloup a já jsem si pro něj mohla dojít. Víte, co pak bylo mojí prioritou ho naučit? Nebát se „honícího“ vodítka, protože to se může stát kdykoli! Co by ale udělala drtivá většina těch „citlivých“ paniček? Spoléhala by na to, že se jim to už nikdy nestane! Situaci by stokrát probraly se slzami v očích s kamarádkami na Facebooku – chudáček, co on si kdysi musel prožít, že se tak moc bál… Ne aby posílily psychiku psa tím, že něco z reálného života zvládl. Mimochodem dělat si legraci z věcí, kterých se pes lekne: „To vodítko tě chtělo sežrat, viď? To jsi tomu dal :)“ je rozhodně lepší než jej chlácholit: „Beruško moje malinká, tobě tak buší srdíčko a jak zrychleně dýcháš!“
Chci psu skutečně POMOCI s jeho strachy z dřívější doby, být mu průvodcem v našem lidském světě anebo koukám JEN na své emoce? A dovedu vůbec svému psu být rozhodnou oporou, jistotou?

Pokud jsi si psa pořídil, jsi povinován být mu celý jeho život oporou, průvodcem, který ho bezpečně provede naším lidským světem. S respektem a znalostí jeho potřeb a možností příslušníka JINÉHO živočišného druhu než jsme my, lidé! Se zodpovědností za jeho chování vůči své rodině, jiným lidem, zvířatům. Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal, ale neber mu jeho důstojnost a přirozenost. Nedělej z něj klepající se cosi závislé na tobě. Není to o LÁSCE. Není to o minulosti psa, ani jeho velikosti, je to o tvé velikosti a schopnosti RESPEKTU nechat druhé žít jejich život a ODVAZE žít život svůj.
Stanislava Čermáková

Publikováno: 2.2.2018 13:12:48
Kategorie: Výcvik a sport