Je nemocný pes s PP JEN ostudou a něčí vinou?

„Jak začít? Vím, že takových psů je hromada, vím, že nejste žádná poradna, ale komu se svěřit, kde si poplakat...? Když jsem vám kdysi psala o Sarče, těšila jsem se, že napíšu do vašeho časopisu i o mém novém přírůstku, goldence Adélce. Adélka byla nejmenší a nejtemperamentnější štěňátko z vrhu. Je to miláček, mazlíček, zlatíčko. Ač je, díky bohu, bez problémů, na povinných RTG jí zjistili DKK 3/3. Bereme kloubní výživu, cvičíme, chodíme pravidelně na dornovku. Zkrátka se snažím dělat vše pro to, aby jí tenhle stav vydržel co nejdéle, ideálně pořád! Ano, vím, že stát se to může, i když její rodiče jsou „čistí“. Nejvíc mě ale mrzí to, že paní chovatelka s námi přestala komunikovat, smazala si nás z přátel na Facebooku. Je to jedna z nejznámějších a nejstarších chovatelských stanic u nás! Na webu má jen dobré výsledky. Prý jsem si to zavinila sama. Kdyby byla do roka zavřená, nestalo by se to. Nepřetěžovala jsem ji, není to můj první pes. O Ádu nemá vůbec žádný zájem. Já Adélku miluji, nedám ji a udělám pro ni vše, co bude třeba. Jen si tak říkám: příště si raději vezmu nějakého pejska z útulku a za našetřených a ušetřených 17 tisíc Kč se bude mít nějaký čas jak prasátko v žitě. Vaše čtenářka“
Reakci na dopis naší čtenářky jsem věnovala úvodník aktuálního čísla Pes přítel člověka č. 2.

Rozumím vám a děkuji za důvěru. Vím, že vás napadá – a plným právem – otázka: je dnešní chov psů jen o úspěšných jedincích? Mrzí vás nepochopitelné chování chovatelky? Chápu, ale jediné chování, které změnit můžeme, je jen to naše… Svoji reakci na váš příběh bych rozdělila do tří částí: první je o současném chovu psů, druhá o chovatelích a třetí se týká jen nás samotných…

Může existovat skutečný chov bez informací?
Nemocní jedinci se rodí, budou rodit a nutně patří k životu samému. Týká se to lidí a všech živých tvorů. Každý skutečný chovatel pak musí evidovat psy, u nichž se vyskytlo jakékoli onemocnění, a z těchto informací pak vychází při plánování dalších vrhů, krytí. Logicky se ale musíme zeptat, proč tyto informace nemají k dispozici všichni chovatelé a členové klubů stejně jako kdysi…? Na svod přišli téměř všichni jedinci, a to bez ohledu na (v tu dobu již třeba známé) vady – chybějící zuby či varlata, špatný skus. Vše bylo zapsáno a zveřejněno, tehdy například ve zpravodajích klubu. Bohužel, dnes se zveřejňují pouze úspěchy. Jak ale bez reálných znalostí vést zodpovědný a někam směřující chov? Víte, osobně nespatřuji žádné umění v tom, nechat psa krýt a fenu nechat nakrýt. Pes i fena to zvládnou sami, bez nás. Umění je vědět, kterého psa a kterou fenu, a co reálně mohu od jejich vrhu očekávat. A samozřejmě i pak se mohou narodit nemocní či ne zcela ideální (a co je vlastně onen ideál?) jedinci. Samozřejmě, můžeme hledat vysvětlení v existenci sociálních sítí, kde se prezentuje JEN dokonalost, úspěchy, a pouze k nim se hrdě veřejně hlásíme. Ale chov má být o informacích! Jinak je to JEN množení, alespoň pro mě…

Nikdo není dokonalý, můj chov a já však ano...
Víte, dnes je mezi lidmi tolik zbytečné agrese, napadání, arogance… Všichni rozumějí všemu, neuznávají žádné odborníky. Zatímco dříve lékař (veterinář atd.) stanovil diagnózu a předepsal léky, dnes musí především vysvětlovat (obhajovat), jak a proč k onomu rozhodnutí došel. Většinou stejně zbytečně, protože na Facebooku je jeho postup vzápětí rozcupován a všichni na dálku znají lepší řešení. Skutečné znalosti a zkušenosti dnes neobstojí a mnohé lidi vlastně nezajímají. Pro ně jsou pouze výzvou k „boji“. To vše platí i v dnešním chovu psů. Chovatel je přece každý, kdo má či měl psa. A naopak chovatel, majitel, který by zveřejnil nemoc, problémy svého psa, musí očekávat obrovskou kritiku, co všechno udělal špatně, s nezbytnými radami, co měl udělat jinak. Je odsouzen, zatracen, NIKDY si od něj už nikdo štěně vzít nemůže či nikdo mu už žádné štěně nedá. Je mu spíláno velmi osobně, tykáno. A to bez ohledu, že nikdo nemůže vědět, co vyroste ze štěněte, co se může změnit zdravotně i u dospělého psa… Musí se najít viník a ten musí být potrestán… Ale to se přece dá unést a chovatel, majitel s tím holt musí počítat. Ty komentáře pak svědčí o jiných a to všichni rozumní lidé vědí.

Jediné, co tedy můžeme změnit, je náš postoj, chování
Víte, za léta se psy jsem dospěla k hlubokému přesvědčení, že vždy dostaneme psa, kterého potřebujeme. Ač si to na počátku mnohdy nemyslíme a třeba se i trápíme a ptáme, proč je to tak. Třeba je to pes, který nás z předem tak hezky naplánovaných cest „svede“ a ukáže nám cesty jiné, na kterých možná někoho potkáme, objevíme novou aktivitu či se dozvíme něco o sobě. Jde jen o naše rozhodnutí, které nemusí přijít hned a snadno – zda onen reálný pes bude pro nás navždy zklamáním, důvodem k naštvanosti či sebelítosti, anebo tyto pochopitelné a logické emoce překonáme a dojdeme k smíření či přijmeme výzvu. Anebo z jiného úhlu pohledu je to jen prosté přijetí situace. Buď mohu dát psa pryč, najít mu jiný, vhodnější domov, kde ho budou milovat a brát takového, jaký je, či si ho ponechat a hledat možnosti aktivit vhodných při jeho onemocnění.
Hodně si poslední dobou uvědomuji, jak stále něco očekáváme, žijeme pro své představy, cíle, ale… Také jsem si kdysi pořizovala psa s nějakým cílem. Pro naše děti jsme vybírali psy s jasnými požadavky, aby se mohly společně věnovat oblíbeným aktivitám. Ani u jednoho to nevyšlo; jeden se jako štěně vážně zranil, druhý má onemocnění kloubů, nesestoupilo mu varle. Musím napsat, že ani jedno z dětí nebylo zklamáno, ale mělo „jen“ strach o svého psa. Ani jedno nikdy nehledalo viníka, nevidělo psa jako méněcenného, ale oba jsou vděční, že psi zvládli operace a mohou s nimi „jen“ být. Jen já v tom lítala ode zdi ke zdi – proč zrovna náš pes? Co jsem měla, mohla či nemohla udělat jinak…

Před 12 dny jsme si z útulku přivezli slepého jagdteriéra Ašara do dočasné péče. Dnes víme, že Ašar není jen slepý, ale zřejmě má i poruchu centrální nervové soustavy a s ní souvisí jeho netypické chování. Včera večer jsme se na něj s mužem dívali, jak spí šťastně na své oblíbené plyšové opici a shodli se, že nás ani nenapadlo, jak nenáročné zlatíčko to bude. Užívající si teplo domu, lásku, bezpečí… Nikdy mi vlastně tak natvrdo nedošlo, jak málo stačí ke štěstí a spokojenosti. Jak z „pohledu“ Ašara, tak z pohledu našeho.

Stanislava Čermáková
Šéfredaktorka časopisu, cermakova@pespritelcloveka.cz

Ps. Maté také zkušenosti s nemocným, ne ideálním, ne úspěšným psem s PP, ať již z pohledu majitele či chovatele? Napište nám na redakce@pespritelcloveka.cz

Ps 2. Byli jsme požádání panem Petrem Švehlou, dobrovolným ochráncem životního prostředí, abychom zveřejnili celostátní petici apelující na zákaz prodeje a používání zábavné pyrotechniky v celé ČR. Dopis zveřejňujeme v plném znění a najdete jej ZDE.

Publikováno: 28.1.2019 10:58:22
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní