Jak se žije s handicapovaným psem?

Není to vždy jednoduché, ale vše se dá překonat. V nejnovějším čísle PPČ 2 vám představíme hluchou fenku Glorii a fenku Seboru s amputovanou přední končetinou. Jak se s tím jejich majitelé poprali?

Karla Dráždilová
Jak a kdy se k vám Seborka dostala? Jak se s ní žije taková léta?
Seboru jsem si pořídila ve věku 3 a půl měsíce, jela jsem si pro ni vlakem z Brna do Prahy. Majitelka ji a její sourozence zachránila ze zaprášeného dvora, matkou byla prý fenka malinoise s PP a otec beauceron také s PP. Prý „to“ spolu zvládli přes plot a majitel feny je chtěl utopit, a tak ho jeho sousedka přemluvila, že se o štěňata postará a rozdala je. Žije se s ní skvěle, neumím si představit život bez ní. Je na mě absolutně závislá a i já na ní. Dnes je jí 10 let.

Kdy nastal problém? Čeho jste si vy nebo veterinář všimli nejdřív? Jak zněla diagnóza?
Problém začal vloni v říjnu. Sebora začala kulhat, ze začátku málo, ale pak čím dál víc. Nejprve jsem si říkala, že to bude stářím, ale během pár dní se jí na noze objevila boule, a tak jsem hned jela k veterináři. Pan doktor se jí na nohu podíval, sáhl na bouli, Seba zařvala a doktor hned volal na VFU na RTG s podezřením nádoru. Tam se to potvrdilo. Udělal se RTG i na zbytku těla a nikde jinde se nádor neobjevil. Doporučili nám tedy amputaci.


Jiří Maixner
Glorie se narodila v říjnu 2013. Její první majitelka byla moje expřítelkyně se svým tehdejším přítelem. Když jsem ex poznal, už byla svobodná dívka, která psa časově nezvládala. Přemýšlela, že dá Glorii do jiných rukou. Abych se přiznal, ze začátku, když jsme se začali vídat a přicházela myšlenka společného soužití, Glorii jsem vnímal jako nutné zlo, a to z dobrého důvodu, protože zničila kulečníkové tágo, novou sedačku a moje papuče. Popravdě hlavním důvodem bylo, že jsem nikdy doma psa mít nechtěl, protože jsem se psů vždycky obával, neboť mně jako malého napadl dobrman. Nicméně jsem se do tohoto rizika přesto všechno pustil.

Začátky nebyly nijak jednoduché
Venku nám dost často utíkala a její největší potěchou bylo, když mohla chytnout zdechlinu plnou červů a lítat s ní po poli, kdy já jsem rudě vidící za ní běžel a sledoval, jak se mi fena vysmívá, když z jejího úlovku odpadaly kousky shnilého masa. Musím přiznat, že moje ex tohle nesla s větší nelibostí než já, takže se pes nechtěl nechat odchytit ani nalákat na pochoutku, neboť se bál fyzického trestu od své paničky. Kvůli tomu Glorie ztratila veškerou dominanci, stala se hodně submisivní a nyní se nechá zahnat jakýmkoliv psem. Když jsme byli v uzavřeném prostranství, jako byla zahrada nebo byt, nebyl sebemenší problém. Ale i přes všechny obtíže jsem si Glorii díky její laskavosti zamiloval. I když je to pes, který nedokáže reagovat na zvukové povely, neboť ani psí píšťalka, která rozštěká psy v okruhu 200 m, s ní nic neudělá, přesto má neuvěřitelnou snahu se se svým pánem dorozumět. Je velice inteligentní, přátelská a snaží se pochopit veškeré mé pokyny, abychom spolu mohli komunikovat.

Zajímá vás, jak tyto příbehy pokračovaly? Najdete je v čísle 2 PPČ, které je stále ještě v prodeji!


Publikováno: 11.2.2019 16:56:18
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní