Chystáte se o víkendu na dnes tak módní „socializační“ vycházky s cizími psy?

A opravdu víte, co je to SOCIALIZACE?

Většina majitelů štěňat si pod pojmem socializace představuje, že vezmou štěně do psího parku nebo do psí školky, aby si tam mohlo pohrát s jinými štěňaty. Správná socializace štěněte ale znamená mnohem víc. Stejně jako si dospělí lidé obvykle „nehrají“ s přáteli stejně, jako si hrávali ve školce, věnují se i dospělí psi obvykle jiným hrám než štěňata. Nekonečné honičky, pošťuchování a ožvykování, které bylo charakteristické pro hry malých štěňat, se obvykle uklidní a promění v nenucenější společné prozkoumávání prostředí a prosté „spolužití“. Dobře socializovaný dospělý pes očekává, že ostatní dospělí psi se budou chovat jako – jako dospělí psi. Až příliš mnoho psů se ale kvůli své společenské povaze a často i nedostatečné socializaci ve štěněcím věku bohužel chová jako štěně po celý život, a to pak může být příčinou nebezpečných střetů s jinými dospělými psy.
Například lovečtí psi obvykle vycházejí s jinými psy dosti dobře. Když si získali oblibu jako rodinní mazlíčci, zahájili lidé u některých loveckých plemen, obzvlášť u zlatých retrívrů a labradorů, postupnou selekci na nezralejší neboli „neotonizované“ hravé chování v naději, že získají psa, který bude dobře vycházet s jinými psy a snadno se asimiluje do běžného městského prostředí. Následkem toho dnes je mnoho dospělých retrívrů, kteří se chovají ve společnosti jiných dospělých psů jako štěňata.

Tito psi jsou vlastně velcí chlupatí sociální nemotorové, kteří přibíhají trochu příliš blízko, štěkají trochu příliš nahlas a příliš dlouho a často dráždí jiné dospělé psy kňučením, olizováním, plazením a neustálým nesmyslným pohybem. Tyto sklony jsou ještě zřetelnější u psů, kteří se během rozhodujícího období socializace nesetkali s jiným psem, který by jim dal jasně najevo, aby se uklidnili. I když se může na první pohled zdát, že dospělý pes, který se chová jako štěně, nemůže napáchat žádnou škodu, je toto nevhodné chování ve skutečnosti stejně potenciálně nebezpečné jako chování, kterým se jiný dospělý pes snaží udržet si ostatní od těla. Obě formy chování jsou ve většině situací nevhodné a u jiných, dobře socializovaných psů mohou vyvolat obranné reakce. Jestliže takový nemotora se neumí ovládat, neumí číst signály jiného psa, naznačující, aby se uklidnil, ustoupil a „choval se dospěle“, může dojít k eskalaci chování a k výsledné rvačce. To není způsobeno tím, že by se onen nemotora chtěl rvát, nebo že by ten druhý pes byl „surový“ nebo „agresivní“, ale prostě tím, že nemotora neustoupil, když ho o to druhý pes žádal. „Ne“ znamená „ne“, a to i v psím jazyce, a ne každý dospělý pes se chce od druhého psa nechat převálcovat láskou. Roztomilý, láskyplný pes, který se „jen snaží být přátelský“, tak může nechtěně vyvolat rvačku. Pro správný sociální vývoj je rozhodující i interakce s mnoha sociálně přizpůsobenými psy nejrůznějšího druhu a neustálé posilování inhibice kousání při interakci s lidmi. Hrát si s jinými štěňaty je krásné, ale pouhá hra se štěňaty nestačí k tomu, aby se vaše štěně socializovalo vůči jiným psům. Štěňata si potřebují pilovat instinktivní komunikační dovednosti pod vedením dospělých psů, kteří se už dovedou plynule vyjadřovat. Pokud si vaše štěně bude hrát jen se štěňaty, která jeho překypující styl hry tolerují, vyroste v představě, že takové frenetické chování je vhodné, a pak je velice pravděpodobné, že se časem dostane do problémů, až se setká se psem, který takové chování od dospělého psa netoleruje.

Celý článek od Dawn Antoniak-Mitchellové najdete v našem časopise Pes přítel člověka v aktuálním čísle 5 právě TEĎ!

Publikováno: 3.5.2019 7:23:10
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní